Curatorial text _CZ
Instalace obrazů Pavlíny Lörinczové nazvaná Zahrada byla koncipována jako volný doprovod letošního programu Noci kostelů, který se v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora tematicky soustředil na biblickou Píseň písní a v té hraje motiv zahrady důležitou roli.
Obrazy s květinovými náměty rozložené na zemi v kněžišti kostela navázaly na sérii intervencí současného umění do liturgického prostoru, jimiž se akademická farnost pokouší aktualizovat vztah umění a náboženství a znovu spojovat současnou výtvarnou tvorbu s církevním prostředím. V posledních letech tak vstoupily do dialogu se sakrálním prostorem zejména práce klasiků šedesátých a sedmdesátých let (Adrieny Šimotové, Stanislava Kolíbala, Václava Ciglera, Jindřicha Zeithammla, Václava Sokola a Evy Brodské), ale úspěšně se rozvíjejí i projekty mladších výtvarníků vytvořené přímo pro daný prostor, jako byla Postní rouška Norberta Schmidta (2012), instalace korejského výtvarníka Choie Jeonghwy Beautiful! Beautiful life (2012) nebo velkorysý projekt Postní obrazy Patrika Hábla z letošního roku.
Pavlína Lörinczová (*1980), absolventka VŠUP v Praze, maluje hravě, živelně a spontánně, bez cílevědomých konceptů a ctižádosti profesionála. Vytváří rozměrné třímetrové kompozice i malé komorní obrázky, píše a ilustruje dětské říkanky pro své děti. Její tvorba je zcela osobní, bezprostředně vázaná na prožívané vztahy a životní situace, ale právě tento intimní přístup přidává její práci na hodnotě (za svou autorskou knížku Říkání na přání například získala druhé místo v kategorii dětské knihy v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2012). Za základ své instalace zvolila soubor olejů inspirovaných květinovými vzory na textilních dekorech. Ornament Lörinczovou nezajímá jen akademicky, jako jedno z aktuálních výtvarných témat, jemuž se v posledních letech věnují teoretici i umělci, ale chápe ho zcela osobně jako všudypřítomný prvek konkrétních prostředí, který ovlivňuje naše vztahy a postoje: „V běžném životě vnímáme vzory jaksi „bokem“, nezaměřujeme se přímo na jejich strukturu. Vidíme je podobně jako stránku textu, která splývá v šedou jednolitou plochu.
“Jsem přesvědčena, že vzory, které vídáme často, ať už si je prohlížíme pozorně nebo bezděčně, vstupují do našeho vědomí a podvědomí. Zůstávají v paměti, kódují pocity a vazby, většinou ryze osobní a těžko sdělitelné. Uvědomila jsem si, že dekor mne zajímá jednak ve své formální rovině, ale hlavně proto, že se k něčemu váže, k něčemu odkazuje. Je pro mne zástupným způsobem vyjádřené téma domova. Vybrala jsem si například květinový vzor vlastní sukně. Upoutává mne svou bohatostí a rozmanitostí a podobá se vzorům „babičkovských šátků“, které připomínají květinové vesmíry nebo fraktály. Jeho základním prvkem jsou stylizované květy, stonky a šlahouny. Květy je možné číst jako symboly ráje a krásy, a květina je také atributem ženy. Osobně mám tento vzor spojený s nedělní liturgií a atmosférou chrámu, kdy jsem jako dítě pozorovala právě šátky na hlavách starých žen,“ komentuje svou práci v textu, který výstavu doprovází.
„Zahradou” v kněžišti kostela je možné procházet, anebo ji lze celou přehlédnout z ochozu hlavní lodi, kde jsou vystaveny další dva malířské cykly - soubor nazvaný Z pouti, recyklující banální výtvarnou stylizaci pouťových svatých obrázků, a série Obzorů, monotematicky rozvíjející motiv krajiny jako symbolu spojení nebe a země.
Všechny tři navenek koncepčně odlišné cykly Pavlíny Lörinczové se vztahují k prostředí jejího domova a spojuje je i obecnější vnitřní pouto - nesmírně pozitivní vztah ke světu, související s její náboženskou vírou, a pojetí smyslu malování, které z tohoto vztahu vychází. Každou věc můžeme potkat jako banální bezvýznamnou realitu, anebo ji vnímat jako odkaz k hlubšímu smyslu a objevovat obsahy a životní příběhy, které skrývá. Záleží na tom, jak se k ní vztáhneme.
Pavlína Lörinczová se dotýká běžných rekvizit každodenního života pozorně a s úžasem. V její malbě se převracejí ustálené významy pojmů velké a malé, intimní a nadosobní, všední a vznešené, vzdálené a blízké, minulé a přítomné. Kompozice vycházející z banálních textilních vzorů, které zdobily prostředí jejího dětství, rozvíjí na velkých formátech, pro nekonečné obzory krajin volí malé obdélníčky plátna.
Její obrazy se mohou zdát jako nezávazná hra s barvami a ornamenty, a přece jsou výsledkem soustředěné reflexe. Až na výjimku obrázků z pouti se bezprostředně nevztahují k náboženské tematice, přesto jsou spontánním svědectvím hluboce zakotvené víry. Můžeme je číst jako záznamy radostných setkání s nepojmenovatelným i jako díkůvzdání za život, za každý darovaný den.
Pavla Pečinková, kurátorka výstavy
curatorial text _CZ